Difficultates - Další zrada

Celou noc nemohla spát. Honilo se jí hlavou tolik věcí… Ještě nikdy v životě si tolik nepřála, aby se mýlila.

Pročítala si knihu, spousta vět najednou dávala smysl… Ke spoustě vět se hodily úryvky z té věštby.
Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat….
…Ti jenž se narodili na sklonku měsíce a dokáží ovládnout umění hůlky, mají neobvyklou moc v první den svého rodného měsíce…
…on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná…
Spojení dvou lidí pomocí věštby je prastarý rituál, vyžadující velkou magickou moc, řízený pravidly času.

Pod touto větou byla Snapeem doplněná poznámka.
Znamená-li konec začátek, potom začátek je konec.
„Věděl to!“ vztekala se nahlas.
Kdyby na to nepřišel, nikdy by nemohl napsat tuhle větu.
Do očí jí uhodil paprsek vycházejícího slunce.
Potřebovala s ním mluvit. Musel jí to vysvětlit.
Podívala se na hodiny. Bylo něco málo po sedmé. Rychle se oblékla a vyrazila na hlavní štáb.

Tam se srazila se Siriusem.
„Hermiono, co tady děláš takhle brzo?“ zeptal se rozespale.
„Musím mluvit se Snapeem! Řekni mi nějaký způsob, jak ho můžu zkontaktovat!“ vychrlila na něj.
„Snape je v Bradavicích. Musíš počkat, až se tady objeví…“ odpověděl neochotně Sirius.
„Cože? Copak nemáte nějaké znamení, nebo způsob, jak si dát vědět?“
„On už jedno znamení má!“ odpověděl Sirius a Hermiona si všimla, jak je jeho tvář najednou podobá té, kterou viděla před mnoha lety v Chroptící chýši.
„Se Snapeem komunikuje pouze Brumbál! Ten mu dává vědět.“
„A nevíš, kdy by se tu měl objevit?“ zeptala se ho s poslední nadějí.
„Hermiono, mohla bys vědět, že já jsem ten poslední, kdo by se zajímal o Snapea!“ odsekl Sirius. Když ale viděl její beznadějný výraz, dodal.
„Dlouho už tu nebyl… Třeba se příští týden objeví…“
Byl pátek.
„Nemůžu čekat tak dlouho…“ zamumlala si pro sebe Hermiona. Aniž by si Siriuse dál všímala, vyšla z domu do parku, kde se vždy přemisťovala.
Bez delšího rozmýšlení si určila jasný cíl. Prasinky.
Odtamtud se rychlým krokem vydala na pozemky Bradavic. S každým dalším našlápnutím cítila větší zlost na člověka, který byl tam někde uvnitř hradu.
Jak to mohl udělat… Jak to mohl jí udělat… Copak pro něj nic neznamenala… Byl to všechno jen plán k tomu, aby mu důvěřovala…
Došla až k bráně, kde stál Filch.
„Ty ale nejsi studentka!“ vyjel na ní mile.
„Byla jsem. Potřebuji mluvit s profesorem Snapeem…“
„Ředitel o tobě ví?“ vyjel na ni.
„Samozřejmě!“ zalhala. Chvíli si ji měřil zamračeným pohledem, ale nakonec ji pustil dovnitř.
Jediné, co ji napadlo, bylo jít do Velké síně.

Měla štěstí. Snape seděl u učitelského stolu. Nezajímalo ji, že kolem něj sedí ještě spousta jiných lidí a že síň je plná studentů.
„Vy!“ vykřikla a ukázala na něj prstem. Konečně ji vzal na vědomí. A nejen on. Vypadal dost zaraženě, že ji tu vidí
Brumbál vstal, ona si ho ale nevšímala.
„Vy jeden nehorázný zmetku!“
„Slečno Grangerová!“ zavolal na ni Brumbál, ale ona ho neposlouchala.
„Lháři a podrazáku!“ nepřestávala.
Snape pomalu položil šálek s kávou a vstal. To už ale přispěchal Brumbál. Zatřásl s ní, aby ho vzala na vědomí. Když se na něj podívala , oslovil ji.
„Slečno Grangerová, co tu děláte? A proč tak křičíte?!“ znělo to trochu, jako by ji káral.
„Musím mluvit s profesorem Snapeem. Tedy jestli se on nebojí mluvit semnou!“ řekla už zase zvýšeným hlasem a několik snídajících opovážlivců se zasmálo. Snape se na ně zamračil a potom se podíval na Hermionu. Jakmile k ní došel chytil ji pod ramenem a odtáhl z Velké síně. Ještě stihl křiknout na Brumbála něco ve smyslu Já se o to postarám.
Byl úplně zesinalý vzteky.
„Nešahejte na mě!“ okřikla ho a vymanila se mu ze sevření.
„Jak se opovažujete!“ začal zlověstným šeptem.
„Já? Spíš Vy! Je mi z Vás na nic!“
„Jste snad opilá nebo co?“ vyjel na ni.
„Spíš zhnusená Vaším chováním!“
„Nedovolím Vám, aby jste…“
„Vy mi nemáte co dovolovat!“ křikla na něj Hermiona. Cítila, že je vzteklý. Bylo to na něm vidět a bylo vidět, že se z posledních sil přemáhá. Jenže ona byla úplně nepříčetná.
Studenti se začali rozcházet do učeben. Spousta z nich mířila do sklepení.
„Nemyslete si, že jsme skončili!“ zamumlala, když odcházel na svou hodinu.

Věděla, ze bude celé dopoledne učit. Zamířila znovu do Velké síně. Někteří si na ni ukazovali prstem. Ani se nesnažila zaslechnout o čem se baví. Nechtěla to vědět.
Vydala se rovnou k Brumbálovi.
„Slečno Grangerová, očekával bych od Vás vybranější chování!“
„Omlouvám se, pane Profesore…“ začala Hermiona. Chtěla mu vysvětlit, proč se tak chovala, ale nemohla o tom mluvit, dokud si nepotvrdí správnost svých domněnek.
„Potřebovala jsem naléhavě mluvit s profesorem Snapeem…“
„Nerad bych, aby Vaše rozhovory s profesorem byly stejné jako, když s ním mluví Harry!“
„Ne. Už se to nebude opakovat…“ pípla Hermiona a připadala si, jako kdyby byla zpět ve škole.
„Jestli dovolíte, počkala bych na profesora, než přestane učit…“
„Ale jistě… Bradavice Vás jistě rády vidí…“ řekl jí už mnohem přívětivěji.
„Možná budu v Prasinkách. Řekněte mu to prosím…“ zažádala Hermiona.
Nechtělo se jí zůstávat na hradě, tak se vydala do kouzelné vesničky.
Stála před Prasečí hlavou.
Jste snad opilá nebo co? Uslyšela v hlavě jeho hlas…
„Tak opilá…“ řekla si. Vešla do hostince a objednala si nejdříve máslový ležák.
Cítila, jak jí tělem proudí teplo. Dokonce i vztek se vytrácel. Ještě několikrát to zopakovala a pak přitvrdila.
Když už byla za okny tma, byla totálně opilá. Myslela, že sem Snape přijde, ale jak to tak vypadalo, Brumbál mu neřekl, kde je. Nebo se po ní ani neptal. Nad touhle myšlenkou se znovu napila ohnivé whisky.

Jenže ve dveřích se objevila postava v černém plášti.
„Ale podívejme! Kdo to přichází! Princ na černém koni!“ zvolala na celý hostinec, ale pohled se jí upíral asi tak metr od Snapea. Dokonce i když přišel úplně k ní, dívala se jakoby do strany.
„Vás tady, ale je! Nevím na kterého se dívat dřív!“ říkala Hermiona a pokukovala kolem něj. Severus si ani nesnažil představit, kolikrát ho asi tak vidí. Popravdě ta situace byla dost ponižující, jak pro něj tak pro ni.
„Půjdeme!“ zavelel, ale ona se k odchodu neměla.
„Nikam nepůjdu ani s jedním z Vás!“ zakřičela, až se ostatní otáčeli.
Někteří odvážlivci se tázali Snapea, zda s ní nechce pomoct, jiní se posměšně uchechtávali, ale všichni ztichli, když jim Snape věnoval jeden z těch méně vřelých pohledů. Potom chytil Hermionu za paži a téměř ji z hostince odtáhl.
Než odtamtud stihli odejít, dostala ze sebe Hermiona ještě něco o násilných praktikách.
Snape se podíval na koště a zaklel.
„Jste schopná udržet se na koštěti?“
„Samozřejmě!“ řekla a vytrhla se mu ze sevření.
Snape se ušklíbl. Jediné čeho litoval bylo to, že si to zřejmě nebude pamatovat. Takhle jí její ostudné chování bude muset připomenout, což se mu z hlouby duše protiví.
Při tomhle plánu mu nebezpečně zajiskřilo v očích
Díval se na to, jak se Hermiona snaží nasednout na koště a přitom ho častuje někdy až dost sprostými nadávkami. Nejčastěji, ale zněl parchant. Díky alkoholu se její slovní zásoba velmi zúžila.
„Bavíte se dobře!“ vykřikla na něj zlostně, když potřetí spadla z koštěte.
Vůbec se nesmál, jen se mu na tváři možná usadil posměšný škleb. Užíval si nové tváře šprtky Grangerové.
Uvědomil si ale, že ji pořád raději vidí opilou a sprostou, než ve stavu, v jakém se nacházela poslední roky. Že by za to mohl on si v nejmenším nepřipouštěl.
„Mám Vás dostat na hrad. Je jedno, jakým způsobem. Na koštěti se neudržíte. Budete muset jít pešky!“ oznámil jí v klidu, jenže ji to v klidu nenechalo.
„Co? Cože? Na tom koštěti poletím i kdyby nevím co!“ prohlásila hrdě, což moc nesedělo k jejím rozcuchaným vlasům a bradě špinavé od hlíny. Korunovala to tím, když rázně přehodila jednu nohu přes násadu a v tu chvíli ji neplánovaně následovala i ta druhá, takže Hermiona skončila počtvrté na zemi. Vztekle se zvedla.
„Fajn! Vezměte si to pitomý koště!“ řekla a hodila mu ho k nohám. Potom se otočila na podpatku a vrávoravým krokem, ale s hlavou vztyčenou se vydala k hradu.
Ten pohled byl značně komický. Možná by se i zasmál, kdyby nevěděl proč se opila.
Párkrát se ještě odporoučela k zemi, ale nakonec se k hlavní bráně přece jen dostali.
„Bradavice!“ prohlásila celkem zbytečně Hermiona.
„Půjdete na ošetřovnu!“ řekl Snape. Nahlas se rozchechtala.
„Já? Já přece nepotřebuju! Sem jako hromosvod! Každej si uleví a ty holka se z toho nějak dostaň!“ řekla trochu zmateně, ale pochopil, co tím myslí. Než ji konečně dovedl na ošetřovnu, slyšel ještě několikrát oslovení Hromosvod Grangerová a musel se velice krotit, když měla touhu povídat si s brněními, které cestou potkali.

Otevřela oči a měla dojem, že pod víčky snad měla ostré střepy.
Stál nad ní Snape.
Zaklela a odvrátila hlavu.
„Co tady chcete?“
„Tohle je můj kabinet!“ odpověděl. Vypadal, že její přítomností také není nijak zvlášť nadšený.
Jako na trampolíně vyskočila, aby se rozhlédla. Tím skokem si určitě zarazila do hlavy nějaký ostrý předmět, protože jinak nedokázala identifikovat bolest, která se ozvala.
„Co tady sakra dělám?“ panikařila.
„Klid! Ošetřovna byla zamčená. Takže jste spala tady!“ řekl netrpělivě.
„Tady?“ vypískla a podívala se na postel, na které seděla. Trochu zrudla.
Snape pozvedl obočí, ale díky bohu se nevyjadřoval.
Díky tichu, které panovalo, se mohla znovu věnovat bolesti hlavy. Složila ji do dlaní a zaúpěla.
Cítila se hrozně a určitě vypadala hrozně.
„Zřejmě jste se v lektvarech málo věnovala destilátům a lihovinám…“ prohodil uštěpačně.
A je to tady prolétlo jí hlavou poznámky na její účet…
„Jen si poslužte! Je mi ukradené, co si myslíte!“ odsekla.
Potom se spatřila v jedné prázdné nádobce.
Opuchlé oči, zacuchané vlasy, špinavý obličej, zmuchlané oblečení a všudypřítomná palčivá bolest.
„Nebuďte drzá!“ nařídil jí Snape. Hermiona na něj měla zlost, kterou nezaplašil ani všechen alkohol, který včera vypila.
„Už jednou jsem Vám řekla, že už nejsem Vaše studentka! Sražené body a školní tresty na mě neplatí!“ řekla mu zlostně. Kdyby ji možná tolik netřeštila hlava, tak by i křičela. Tím by ale ublížila hlavně svým uším.
„Věděl jste to, že ano!“
„A co?“ zeptal se Snape.
„Co! Co! To o té věštbě!“ řekla netrpělivě.
Mlčel. Odvrátila od něj hlavu.
„Takže věděl…“ podotkla. Potom už se dál neovládla.
„A to jste mi to nemohl říct! Vy jeden zbabělče! Necháváte všechno na mě! Já Vám věřila a Vy jste mě jen využil, abyste nemusel říct pravdu! Našel jste si na to někoho jiného a kdo by se hodil lépe, než ta hloupá Grangerová!“ zakřičela na něj a vstala.
„Potter mi nevěří. Musí mu to říct někdo, komu důvěřuje. Někdo jako Vy!“ odpověděl jí klidně.
Hermiona se posadila. Teď už stejně nic nevyřeší. Nemělo cenu křičet. A na jeho slovech byl kus pravdy, ale stejně…
„Mohl jste mi to říct a ne ze mě dělat hlupáka…“ podotkla už klidně.
Neodpověděl…
Znovu ticho, které ji zavedlo k jejímu stavu.
„Potřebuju sprchu…“ ani si neuvědomila, že svou myšlenku vyslovila nahlas.
Snape se zvedl a podal jí klíč.
„Na konci chodby, pravé dveře…“ řekl a odešel.
Držela v ruce klíč a byla totálně zmatená. Vstala a došla, až k oněm dveřím, jakmile je odemkla a vstoupila dovnitř, spatřila překrásnou koupelnu.
Mohla to brát jako tichou omluvu, ale od Snapea by se to dalo čekat jen dost těžko.
Koupel kupodivu zabrala i na bolest hlavy a nevolnost. Nebyla úplně jako rybička, ale bylo to rozhodně lepší, než těsně po probuzení.
Nechtěla se vracet zpět do Snapeových komnat. Rozhodla se, že půjde do Velké síně.
Chtěla si kouzlem vyčistit své oblečení, ale zjistila, že u sebe nemá hůlku. To přímo nesnášela. Vždy byla nervózní, když nevěděla, kde její hůlka je. Jedinou možností byl Snapeův kabinet.
Tak přece jen se tam bude muset vrátit. Vzala si na sebe špinavé věci a vydala se zpět. Jenže bylo zamčeno. Čekala tedy před dveřmi, než se objeví.

„Myslel jsem, že už Vás neudivím!“ oznámil jí.
„Neměla jsem v plánu se s Vámi ještě setkat, ale nechala jsem si tam hůlku!“ odsekla podrážděně.
Otevřel tedy dveře a ona okamžitě zamířila do jeho soukromých komnat hledat hůlku.
Chvíli čekal, kdy se objeví, ale když dlouho nešla vešel dovnitř.
Hermiona stála už v čistém oblečení a s hůlkou v ruce před jeho knihovnou. Fascinovaně se dívala na pečlivě srovnané knihy. Její oči byly přímo naproti jednomu jedinému prázdnému místu. Bylo evidentní, že tam jedna kniha chyběla. Smutně se na něj otočila.
„Zřejmě bych Vám měla něco vrátit. Já už to potřebovat nebudu…“ řekla a oči se jí zatřpytily. Rychle zamrkala a slzy zmizely.
Sklíčeně se posadila a složila hlavu do dlaní. Snape ji pozoroval.
„Jaký má tohle všechno smysl…? Proč bojovat, když stejně zemře!“
„Pro nějaké ideály…“ odpověděl tiše Snape. Hermiona se na něj podívala.
„Ideály? Copak Vy ještě nějaké máte? Nebo dokonce já…?“
„Jistě. Všichni mají nějaké ideály. Určité sny a touhy. Dokonce i pán zla je má…“
Hermiona si pohrdavě odfrkla.
„Jistě. Moje smrt a smrt mě podobných je jeho ideálem!“ řekla suše. Snape mlčel. Jen se posadil vedle ní.
„Nikdo nemůže určit, co je dobré a co špatné. Na světě neexistuje nic mezi tím. A také nic není stoprocentně dobré ani zlé. Vše se prolíná. Kdyby se tak nedělo, nebyl by mezi tím rozdíl a svět by přestal existovat.
Vím, že ode mě to zní poněkud nepřesvědčivě, ale každý by měl mít o čem snít a nikdo by mu to neměl brát…“
Bylo vážně zvláštní slyšet to zrovna od něj. Snad ji chtěl utěšit a místo ohraných frází použil frázi jinou, ovšem určitý účinek se dostavil. Podívala se mu zhluboka do očí a vzpomněla si na poslední školní den… Byl jí stejně tak blízko. Mnohem blíž, něž když ji o prázdniny políbil. Připadalo jí, že je to stovky let vzdálená minulost.
„Stále mě někdo okrádá o sny a ideály. Nezbyl mi ani jediný. Jsem mrtvolně prázdná… Poslední, kdo mě okradl o tuto cennost, jak říkáte, jste byl Vy sám…“ poznamenala potichu a stále se na něj dívala, takže moha vidět, jak si i on vzpomíná na to samé.
Věděla, že by teď měla odejít. Zvednout se a jít. Opustit ho. Hned teď a konečně už navždy. Projít dveřmi a zavřít je za ním, ale jeho pohled ji uvěznil na místě. Začala se trochu třást. Ani ne strachem, nebo zimou. Bylo v tom něco jiného. Něco mnohem silnějšího a hlubšího. Položila mu dlaň na hruď. Jako by tím spustila nějaký mechanismus. Přitáhl si ji blíž k sobě. Políbil jí. Zatímco ona své ruce pevně spojila, aby její objetí bylo ještě silnější, on hladil její tvář, vlasy, ruce… Dotýkal se jejího těla a měl dojem, že zešílí. Zešílí pokud to nezastaví a umře, pokud ano. O poslední zbytky zdravého rozumu a přemýšlení ho připravily Hermioniny ruce, když stejně tak jako ty jeho, začaly prozkoumávat tělo toho druhého.

Zatímco její polibky byly něžné a dlouhé, jeho hltavé a vášnivé. Chtěl ji tak moc, až ho to děsilo. Děsilo ho pomyšlení, že nad ním má takovou moc.
Ona se zase chtěla ztratit v jeho náruči. Chtěla být jen jeho, patřit mu každou částečkou těla. A její tělo mu to dávala najevo.
Jejich milování bylo dlouhé a přitom si neřekli, ani slovo. Oba věděli, že neexistuje nic, co by si v tuhle chvíli mohli říct. Mluvili za ně jejich těla, ruce a smysly.
Ve chvíli, kdy se blížili k vrcholu, se Hermioně zatmělo před očima. Propadla se do tmy tak černé, jako jeho oči.
Když bylo po všem znovu se na sebe podívali. Hermiona byla unavená, vystrašená, ale po dlouhé době cítila, že má v hlavě jasno. Jako by ji svým milováním dokázal utřídit všechny myšlenky.
Zvedla k němu hlavu a odhrnula mu zpocené vlasy z čela. Potom ho velice jemně políbila na rty. Chtěla mu dokázat, že to je pravda, že se mýlil. Že měla pravdu od první chvíle. Že k němu něco cítí.
Stále byli potichu. Jako by si najednou neměli co říci. Ve chvíli, když už bylo ticho tak tíživé, že Hermiona začala přemýšlet o správnosti svého rozhodnutí, Severus sykl. Okamžitě se oba podívali na jeho předloktí.
„Musím jít…“
Hermiona mlčky přikývla. Bylo to strašně pomyšlení, ale Voldemort ji právě vysvobodil.

Připadalo jí zvláštní ležet v jeho posteli, bez něj. Být ve škole bez přátel. Cítit se relativně šťastná v téhle době.
Vstala.
Dnes už poněkolikáté se oblékla a definitivně opustila profesorův kabinet.
Rozhodně tu nehodlala čekat, až se vrátí. To, proč sem přijela už stejně věděla.
Musí to být prostě ona, kdo to Harrymu řekne. Jakoby jí vlil novou energii do žil. Beznaděj, kterou s sebou ta zpráva nesla se nesnížila ani o píď, ale ona cítila, že teď mu to dokáže říct.
Chtěla se vyhnout nepříjemným otázkám, takže se ani neloučila s Brumbálem.
Procházkovým tempem se blížila do Prasinek. Užívala si tu cestu. Bylo to poprvé, co do Bradavic nepatřila, ale přesto tu na ni dýchalo teplo domova. I jako host si tu připadala jako doma. Z Prasinek se přemístila přímo na Grimmauldovo náměstí.
Kdyby s tím otálela, možná by ztratila odhodlaní, které teď má.


„Harry musím s tebou mluvit…“ řekla, když ho potkala v kuchyni.
„No jasně. Pojď ke mně do pokoje…“ navrhl jí.
Jakmile vstoupila do jeho pokoje, píchlo ji u srdce. Bylo vidět že na něm dost zapracoval. Místnost byla útulná a zabydlená.
Posadila se do křesla a on naproti ní. Čekal, až spustí.
„Harry… Poslední rok jsem se zabývala rozluštěním té tvé věštby…“
„Rozluštěním? Ale co bys na ní chtěla luštit. Vše je jasné…“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. A potom řekla celou věštbu nahlas. Teď už ji znala zpaměti.
„Kam tím míříš?“ zeptal se trochu s obavami Harry.
Hermiona se nadechla a spustila.
„Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat….
Narodil jsi se poslední den v červenci. Proto den, kdy Voldemortovy viteály nefungují je právě první červenec. Je to datum jeho smrti. Bylo zapsáno ve chvíli, kdy ti udělal tu jizvu.
„Ale Hermiono, to je přece dobrá zpráva…“ zajásal Harry. „Tak v čem je problém?“ zeptal se.
„ Víš, že Vaše životy jsou spojené. Stálo to i v té věštbě: neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu…“
„No ano to vím…“ řekl Harry.
Hermiona se odmlčela. Potom, ale zavřela oči a spustila.
„Nejsou spojené jen vaše životy, ale i smrt. Jeden nemůže žít, pokud ten druhý také žije, ale nemůže ani žít, pokud je ten druhý mrtev…“
Harry se na ní díval, jako by nevěřil svým vlastním uším.
„Chceš říct, že…“
„Že pokud ho zabiješ, zemřeš. Pokud on zabije tebe, zemře také…“
„No… Na druhou stranu… Tak, jako tak vyhrajeme. To je dobré ne…“ řekl. Snažil se, aby to znělo optimisticky, ale Hermiona se na něj dál smutně dívala.
„Je tu ještě něco?“ zeptal se, když viděl její výraz.
„Ještě je tu jedna věc: a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného. On tě opravdu poznamenal, jako sobě rovného, ale pouze na ten jeden den. Na ten první červenec. Znamená-li konec začátek, potom začátek je konec. Ten začátek je první den v měsíci a konec je Voldemortova smrt… V ten den jste rovnocenní soupeři. Kdyby tě měl zabít jindy, než v ten den, tak se mu nic nestane. Po celý rok ho chrání viteály…“ dopověděla krutý ortel. Harry chvíli mlčel. Potom k ní zvedl pohled.
„Vždycky má navrch…“ podotkl se smutným ale smířeným úsměvem. Hermiona měla nutkavou touhu ho obejmout, ale nakonec to neudělala.